almanach

24. října 2011 v 18:31 | Tarina |  Thoughts
we♥it
Před necelými dvěma týdny jsme ve škole dostali za úkol napsat příspěvek do plánovaného alamanachu školy. To totiž našeho ředitele zase něco po cestě cvrnklo do nosu a od dostal nápad! Já mu to nezazlívám, nápad je to pěkný, ale organizace jde trošku mimo. Jednak předstih mohl být větší a druhak dát to takhle narychlo jako povinnost celé škole... Ale co, nobody is perfect (so my name is nobody!) :) Díky všemožným povinným či nepovinným předmětům jsem se k realizaci dostala až večer po volleyballe pár hodin před uzávěrkou. Tak je to se mnou totiž vždycky. :D Tak jsem si řekla, proč to nehodit i sem, že. Ráda bych slyšela váš upřímný názor, dík. :)

xxx

Mám ráda svojí školu. Vážně. První den jsem každého považovala za šprta, který se bude hlásit každých pět vteřin. Zdálo se, že jsou všichni plně zaujatí monologem naší nové třídní učitelky a svědomitě si zapisují vše, co stihnou. Nakonec jsem zjistila, že mi většina třídy, až na pár výjimek, byla velice podobná a kreslila si všemožné tvary na okraje zápisníků, zatímco monolog pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven.



Když skončilo čtení školního řádu, tak přišla ta zajímavější část. Představování. S kamarádkou jsme vyzkoušely rychlopsaní a pokusily se zachytit každé jméno. Abych byla upřímná, moc se nám nedařilo, takže přišla řada na přezdívky. Nikoho jsme nevynechaly. Jeden byl John Lennon, který rád rozdával sušenky, další Indián a pak třeba tajný agent. Jiná dívka si sama nechala říkat Diamond.

Spící individua probudila pobídka, aby se podepsali, vzali si ISIC a k tomu jako dárek růžové holítko. Na některé šťastlivce z řad chlapců zbylo ještě světle modré. Když skončila rádoby výuka v prvních pár dnech, tak jsme měli odcházet domů. Teda vlastně většina z nás šla navštívit bývalé spolužáky. My jsme skončili o několik minut později se zjištěním, že do naší třídy, s okny na úrovni země, není slyšet zvonění. Za to skřípání štěrku o kola projíždějících aut naším uším nikdy neuniklo. Později jsem ocenila fakt, že zde máme jen několik hodin týdně.

V dalších dnech jsme se postupně seznamovali, imaginárně uhořeli při zjištění, že ani plánovaná zkouška požárního poplachu není do naší třídy slyšet, a snažili se sžít se zdánlivou zapeklitostí chodeb naší nové školy. Šipek na stěnách, ukazujících kde najdeme jednotlivé třídy, jsme si všimli až po několika týdnech.

Následující týdny jsme se střídavě děsili a nemohli dočkat seznamovacího kurzu v Mozolově. Pak jsme, jak už to obyčejně bývá, nechtěli odjet zpátky do Prahy. Slovo "kolo" je od té doby na několik let tabu. Moc jsme se nevyznamenali ve sportech, ale to je samozřejmě tím, že jsme jen měli špatný den, jinak bychom s přehledem vyhráli.

Dnes už jsem ve druháku, zažila jsem na této škole spoustu jak špatných, tak dobrých zážitků a můžou s rukou na srdci říct, že bych nechtěla být jinde. Gymnázium * se stalo mojí druhou rodinou, kterou nikdy nechci ztratit a už teď se děsím okamžiku, kdy budu muset odejít.

xxx

Pozn.: Za slovem gymnázium je hvězdička, protože si chci uchovat trochu soukromí. Určitě jsem to tady někdy už zmínila, ale dneska budu dělat tajemnou! :)
Teď už jenom nevím, jestli doufat nebo ne, aby můj příspěvek z těch mnoha do almanachu také zařadili... :D
Dejte si čaj a sušenky!
T.
 


Anketa

Nosíš brýle?

Ano
Ne

Komentáře

1 Siwa Siwa | Web | 24. října 2011 v 18:44 | Reagovat

Líbí se mi to. :-) Snad netrefí našeho ředitele nějaká Múza kamenem do hlavy, aby ho nenapadlo něco podobného. Nechci ani tušit, co by to bylo za nápad, když jsme grafická škola!!! :D Ale ne, myslím, že je to dobrý nápad. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama